Sběř
Jméno obce můžeme odvodit od staročeského slova „sběř“, kterého se užívalo ve významu dnešního slova „hejno“ či „zástup“. Výraz „sběř“, označující původně místo, na němž žila větší skupina lidí, dal název zde založené osadě. V průběhu své historie se obec často připomíná také jako „Zběř“ či vzácněji, v podobě nevžité, jako „Zběrník“.
Ves Sběř se v pramenech připomíná poprvé v roce 1332 jako příslušenství městečka Vysoké Veselí, které náleželo mocnému a bohatému šlechtici Ješkovi z Veselí a z Vartemberka. Součástí Vysokého Veselí zůstala Sběř až do roku 1592, kdy ji spolu s vesnicemi Hradišťko, Vlhošť, Žeretice a Stříbrnice při dělení rodového majetku mezi bratry Dohalskými získal Václav Bořek Dohalský z Dohalic. Od jeho dědiců odkoupil Sběř s příslušenstvím v roce 1628 vévoda Albrecht z Valdštejna a připojil je ke svému frýdlantskému panství. V roce 1635, po Valdštejnově zavraždění a konfiskaci jeho majetku, získal statky Sběř a Vysoké Veselí císařský plukovník Mikuláš Heřman Nidrum ze Šardeka. Jeho dědičkou se roku 1640 stala Marie Mechtilda z Diten, rozená de Boy. Tehdy byly součástí sběřského statku celkem čtyři vsi a dvůr Stříbrnice. V roce 1675 držela Sběř Anna Kateřina hraběnka z Martinic, rozená z Bukové, od níž ho odkoupila jičínská jezuitská kolej k ruce semináře sv. Rosalie. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 připadla Sběř českému studijnímu fondu a byla spojena s komorním panstvím Milíčeves. Roku 1835 byla od Milíčevsi oddělena a prodána apelačnímu radovi Janu Nepomukovi rytíři z Limbeku a jeho manželce Karolině, rozené Schaabnerové ze Schönbaru. Po zrušení poddanství v roce 1848 a následném zavedení nové územní organizace byla obec Sběř začleněna do okresu Nový Bydžov v kraji Hradec Králové. V roce 1869 k ní byla přičleněna osada Velešice, roku 1960 byly obě sloučeny s obcí Hrobičany a podřízeny společné správě Místního národního výboru Sběř. Na základě nového politického zřízení o uspořádání krajů, okresů a obcí byly Velešice, Hrobičany a Sběř začleněny do okresu Jičín v kraji Hradec Králové.
Památky
Zaniklý zámek stával zřejmě uprostřed vsi, v sousedství budov čp. 32, 33 a 34. Své základy měl v prosté renesanční tvrzi, kterou si ve vsi postavil po roce 1592 Václav Bořek Dohalský. V roce 1675 získali ves jezuité a tvrz přestavěli v barokní letní zámek. Zbořen byl v roce 1786, když byl sběřský dvůr rozparcelován a část jeho budov byla likvidována. Sochy tvořící vstupní portál sběřského zámku byly převezeny do Volanic a použity ke stavbě vstupní části zdejšího zámku.
Socha sv. Jana Nepomuckého z konce 18. století.
Velešice
Název obce Velešice odvozujeme od staročeského osobního jména „Velech“. Obec byla pojmenována zřejmě po svém zakladateli nebo jiném významném muži, s nímž jsou spjaty její nejstarší dějiny. Později se připomíná také pod jménem „Veležice“.
První písemná zmínka o Velešicích se datuje do roku 1355 a vztahuje se ke starobylému velešickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Obec tehdy příslušela k Vysokému Veselí, které bylo majetkem rodu Veselských z Vartemberka. Součástí Vysokého Veselí zůstaly Velešice i po roce 1592, kdy si dědicové veselských statků, bratři Dohalští z Dohalic, rodinný majetek rozdělili. Vysoké Veselí spolu s Velešicemi a Lhotou Veselskou tehdy připadlo Jaroslavu Bořkovi Dohalskému z Dohalic. Jeho dědicové prodali statky v roce 1627 vévodovi Albrechtovi z Valdštejna, který je začlenil do svého frýdlantského panství. Po Valdštejnově smrti bylo Vysoké Veselí s příslušenstvím konfiskováno a roku 1635 postoupeno císařskému plukovníku Mikuláši Heřmanovi Nidrumovi ze Šardeka. Protože však Nidrum nezaplatil předepsanou sumu náhrady, byl mu statek již v roce 1637 odebrán a navrácen zpět Václavu Bořkovi Dohalskému z Dohalic. Jeho synové Vysoké Veselí spolu s Lhotou Veselskou a Velešicemi prodali roku 1672 Pertoldovi Arnoštovi Zárubovi z Hustířan a na Čisté. Po jeho dědicích přešlo roku 1689 na hraběte Josefa ze Šternberka a na Bechyni, jehož dědičkou se roku 1700 stala jeho dcera Marie Terezie. Jejím sňatkem s Janem Leopoldem z Paaru roku 1715 přešlo Vysoké Veselí s Velešicemi v držení knížecího rodu paarovského, který byl poslední vrchností před zrušením poddanství v roce 1848. V rámci nově zaváděné územní organizace byly Velešice začleněny do okresu Nový Bydžov, roku 1869 byly přičleněny k obci Sběř. V roce 1960 byly Velešice a Sběř sloučeny s obcí Hrobičany a podřízeny společné správě Místního národního výboru Sběř. Na základě nového politického zřízení o uspořádání krajů, okresů a obcí byly všechny tři obce začleněny do okresu Jičín v kraji Hradec Králové.
Památky
Kostel Nanebevzetí Panny Marie: výrazná stavba české lidové pozdní renesance se vzácným současným kamenickým dekorem. Kostel byl postaven již před rokem 1355, jeho presbytář nově vystavěn v roce 1581 a loď Janem Baptistou Vlachem v roce 1611. Opraven byl v roce 1936. Uvnitř kostela jsou staré pískovcové a mramorové náhrobky, jeden z nich s ostatky Mikuláše Bořka Dohalského z Dohalic. Před hlavním oltářem je hrobka s letopočtem 1700, která byla určena pro rodinu Zárubovu, zůstala však prázdná. Ve hřbitovní zdi jsou zasazeny čtyři náhrobky rodiny Volanských z Volanic z konce 16. století. Kostel byl původně spojen s tvrzí na návrší, nejspíše chodbou vedoucí do zrušené oratoře nad dnešní sakristií. Hřbitov byl rozšířen do návsi v roce 1858.
Hrobičany
Jméno obce má svůj původ ve staročeském slově „hrobice“ – návrší. Vysvětlit ho můžeme jako pojmenování vsi, která se rozkládá na hrobicích – návrších.
Nejstarší zpráva o Hrobičanech pochází z roku 1322 a uvádí ves jako příslušenství městečka Vysoké Veselí, náležející Ješkovi z Veselí a z Vartemberka. Součástí Vysokého Veselí zůstaly Hrobičany až do roku 1592, kdy je získal Jan Bořek Dohalský z Dohalic, který je připojil ke statku Milíčeves. Jeho syn a dědic, Bedřich Bořek starší Dohalský z Dohalic, byl za svou účast na českém stavovském povstání odsouzen v roce 1621 ke ztrátě jedné třetiny svého jmění. Konfiskován mu byl právě milíčevský statek, který tehdy zahrnoval tvrz, dvůr a ves Milíčeves, ves Vrbici a dvůr a ves Hrobičany. Statky koupil roku 1623 vévoda Albrecht z Valdštejna a rozšířil jimi své frýdlantské panství. V roce 1624 je propůjčil k užívání jezuitské koleji založené roku 1623 v Jičíně. V majetku jezuitského řádu zůstaly Hrobičany až do roku 1773, kdy byl řád zrušen a panství Milíčeves připadlo pod správu českého studijního fondu. V roce 1835 koupil panství Eugen hrabě Vratislav Netolický a roku 1841 je prodal hraběti Michalu Karlu Althanovi, který byl poslední milíčevskou vrchností před zrušením poddanství roku 1848. V rámci následně zaváděné nové územní organizace byly Hrobičany začleněny do okresu Nový Bydžov, v roce 1960 byly jako osada obce Sběř začleněny společně s osadou Velešice do okresu Jičín.